“DCERA: Nevím, o čem s ním mám mluvit. Před majákem hoří oheň a u ohně postává On. Tohle je jeho oheň, jeho prostor, jeho kameny a jeho místo. A taky je tu spousta práce. Která padá na mě.”
 

Během ruské okupace se mnoho morálně nezlomných a statečných lidí nakonec zasadilo o to, že totalitní režim skončil. Ti nejznámější z nich byli muži. Po revoluci se z nich stali veřejně známé osobnosti a jejich příběhy známe. 

Zatímco oni bojovali za svobodu, v druhém plánu se dělo něco mnohem všednějšího. Jejich ženy pečovaly o děti, staraly se o domácnost a udržovaly komunitu spřízněných disidentů. Aby tohle všechno zvládaly, často zanechaly své vlastní práce či seberealizace. Muž mohl přijít domů z výslechu či z vězení, spočinout, dát si pivo a nabrat síly, aby dokázal vytrvat v boji za demokracii. 

Tohle ale není hejt na muže. Mluvíme se všemi. O tom, jak to zvládnout, když milovaný člověk mizí vždy ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujete. O tom, jak si najít svůj svobodný prostor nesvázaný konformitou okolí. O tom, jak se vyrovnat s traumatem z režimu, který zavíral (hlavně) muže a z jejich žen a dětí dělal rukojmí.

​

“MAMA: Vždycky těsně předtím, než přijede, změní se vzduch. Člověk cítí, že se blíží bouře. A pak fakt přijde. Určitě by na to šlo cvičit žáby.”

​

Je to příběh Matky a Dcery, které zůstaly ve stínu jejich otce a partnera. Z tohoto stínu se tak zhmotňuje příběh všech, jejichž práce není oceněná. Příběh všech, kteří s láskou čekají, až se otcové a manželé vrátí domů. Až do momentu, kdy čekat přestanou, emancipují se a najdou svou cestu aniž by toho druhého přestali milovat. 

​

“DCERA: Jen protože jsem holka tak to nezvládnu? A co když nejsem holka? No? Co? Já to zvládnu. Aby pochopili. Že na to mám. Už. Že na to mám už. Že na to mám už. Ženatomámuž. Zvládnu to. Já. Já to zvládnu.”

​

Uvidíš činoherní představení se silnými hereckými výkony a specifickým retro sound designem. Nech se pohltit příběhem, který jsme v nějaké verzi prožili asi všichni.

​

​

“MAMA: Je prostě skvělé, co děláš. Ať děláš, co děláš.

DCERA: Ale já nedělám nic!”

​

Ženská a feministická perspektiva je pro nás velmi důležitá a existuje přirozeně ve všech našich dílech. Věříme, že vzájemné sdílení a naslouchání příběhům, které nejsou “pouze naše” pomáhá vzájemné solidaritě, empatii a pochopení.

​

Upozornění pro alergiky: v inscenaci pracujeme se senem.

​

#disent #trauma #emancipace #odvaha #dášsipivo? #jo #taknanás

​