LAPAČI PRACHU

Anna na tuto otázku zná odpověď až příliš dobře.  I v momentech, kdy to vypadá, že je sama, stojí někde opodál - její Vypravěč. 

​

Na to, co říká, se sice nedá spolehnout, ale to ostatně platí i pro to, co o sobě říká Anna. Vypravěč nám otevírá jiný pohled na Annu, zároveň svojí záhadností podněcuje zvědavost - je součástí Anniny osobnosti, nebo si s námi jen hraje tvůrce obou postav - Lucie Faulerová? Případně ti, kteří její knihu adaptovali pro divadlo? 

​

O takzvaných nespolehlivých vypravěčích mluví literární věda od šedesátých let dvacátého století, za jejich nejstarší příklad se ovšem považuje Plautův Chlubivý vojín z třetího století před naším letopočtem.

Je mnoho důvodů, proč vypravěčům nemusíme věřit. Někdy vypravěče obviňujeme z nespolehlivosti, protože to, co nám tvrdí, neodpovídá našim přesvědčením, nebo zkušenostem. Verneovi hrdinové popisující své vědecko-fantastické zážitky budou dnes za barony Prášily, zatímco ve své době se jednalo o postavy, které prožívají do jisté míry uskutečnitelná dobrodružství. Jiní vypravěči se spoléhají na svoji nespolehlivou paměť a některé události si zkrátka nepamatují, nebo dokonce schválně vyprávějí tak, abychom neznali celou pravdu (a oni tak mohli působit o něco lepšími, než jsou). 

​

Annin Vypravěč je trochu jiný. Jako vedlejší postava cynicky reflektuje Annin život i způsob, jakým na sebe sama Anna nahlíží. Není jasné, jestli je samostatnou bytostí, nebo pouhým výplodem Anniny mysli, protože ačkoli nad ním má Anna určitou moc, on si s ní i tak poměrně krutě zahrává (v knize nechá Annu několikrát zemřít), vyvolává dávno zasuté vzpomínky (na které se ani Anna nemůže úplně spolehnout) a přitom jí je jediným partnerem za dlouhých, osamělých nocí. 

​

Nelze rozhodnout, kterému z nich věřit méně, či více. Záleží tak jen na divákovi, které interpretaci dá přednost. Máme Anny litovat, nebo jí máme pohrdat?