Byl jednou jeden král a ten byl tuze moudrý. Říkalo se o něm, že ví naprosto vše a zdálo se, že je to pravda. Pokud kuchař potřeboval vědět, jak udělat chutnější pokrm z méně surovin, pokud učitelka potřebovala odpověď na obzvlášť rafinovanou otázku jednoho ze svých žáků, pokud soudce nevěděl, jak rozhodnout obzvlášť komplikovaný případ, na vše měl král vždy správnou odpověď. 

 

Mělo se za to, že král ví vše, co vědět lze. Nikdo už se nad tím nepozastavoval, dokud v den svých patnáctých narozenin před krále nepředstoupil jeho syn, princ.

 

"Otče, dnes mám patnáct let a rád bych tě o něco požádal. Nejdřív mi ale prosím odpověz na jednu otázku: Víš opravdu vše?"

"Ano," řekl král. 

"Když budu vědět víc, než ty, předáš mi své žezlo?"

"Ano."

"Dobrá otče, děkuji. Co tedy nevíš?"

 

Celý královský dvůr ztichl očekáváním. Jakou drzost si to mladík dovolil vůči svému otci? Vždyť král věděl vše!

 

"Nevím, co nevím," řekl král. "Ale vím, kde se to dozvíš. Za sedmero horami a jednou pouští, za sedmero řekami a velkým jezerem, v předaleké zemi je knihovna, ve které je uloženo všechno vědění na světě. Odtamtud čerpám svoji moudrost a tam najdeš odpověď na svoji otázku."

 

Princ neváhal ani okamžik a dal si zavolat nejrychlejšího koně ze stájí. Osedlal jej, vzal si zásoby na cesty a vyrazil. Cestoval sedm měsíců, než překonal sedmero hor a velkou poušť a další tři měsíce, než překonal sedmero řek a velké jezero. Dorazil k obrovské věži z černých kamenů, ve kterých byla knihovna a vstoupil dovnitř.

 

Uvnitř byl labyrint o několika patrech, z nichž mnohá vedla do podzemí. Knihovna vypadala prázdná, jen přímo naproti vchodu seděl u velkého psacího stolu Knihovník, který zrovna svačil banán.

 

"Dobrý den, pocházím z království za velkým jezerem, sedmero řekami, jednou pouští a sedmero horami. Přišel jsem si sem pro vědomost, kterou mou otec nemá."

 

Knihovník zvedl oči a vydal se mezi knihy, kam ho princ následoval. Mlčky z jedné police vytáhl knihu, která měla název Vědomost, kterou král nemá. Princ zajásal a začal knihu číst. Chtěl se otočit na patě a vydat se se svým důkazem zpět do království, ale Knihovník jej chytil za ruku a ukázal na další knihu: Vědomost, kterou král nemá i poté, co se dozví o vědomosti, kterou nemá. Princ ji vezme a chystá se odejít, ale Knihovník mu ukáže na další knihu a na další a na další a Princ se zeptá, kolik takových knih je.

“Nekonečno,” odpoví Knihovník.

“Můžu se já dozvědět všechno?” 

Knihovník se opět mlčky vydal mezi knihy, sestoupili o několik pater níž a tam princi ukázal knihu, poměrně útlou: Vědomosti, které princ má.

Princ si jí začal listovat a orpavdu vše, co v ní bylo, znal. Knihovník mu podal ale další knihu s nápisem Vědomosti, které princ nemá, svazek první.

Princovi už bylo jasné, že takových svazků tam ale budou miliony, možná dokonce i nekonečno a zaúpěl. 

“To přeci nemám šanci nikdy přečíst!” Vykřikl. Knihovník jen pokrčil rameny a vrátil se ke svému stolu. Princ si několik knih z police vzal a začal je studovat. Zjišťoval, jak se pohybují měsíce a hvězdy, jak je možné, že obraz se v některém skle zvětšuje a v jiném zase změnšuje, zjišťoval, z jakých různých důvodů na sebe lidé mohou být hodní, i z jakých různých důvodů na sebe mohou být zlí. Pročítal knihy věcí, které nevěděl a nemohl se od nich odtrhnout. A protože knihovna byla kouzelná a její čtenáři nepociťovali hlad, ani únavu, princ studoval svoji nevědomost mnoho let.

Po třinácti letech se vrátil zpět ke knihovníkovi a zeptal se ho, kolik času uplynulo. Když zjistil, že je to už třináct let, věděl, že se musí vydat na cestu. Měl však na knihovníka ještě jednu otázku.

“Je možné poznat vše?”

“K čemu by to bylo?” odpověděl Knihovník otázkou. “Vždyť krása světa spočívá v tom, že jej můžeme do nekonečna objevovat.” 

 

A princ se vydal zpět a neviděl pouhé řeky a hory a pouště a jezera, ale viděl společenství živočichů a nádherné detaily, které se ukrývají v zrnkách písku. Když se vrátil do svého království král byl již po smrti, ale protože Princ dokázal odpovědět na všechny otázky, které mu kdo položil, lid jej spokojeně přijal za svého panovníka a vládl tak království stejně moudře a spravedlivě, jako jeho otec.